Bloky CHAMELEON dárek pro kolegy z práce

Většina lidí si jeho umění spojuje hlavně s ilustracemi druhého dílu Černé sanitky. Tahle kultovní knížka ale není to jediné, v čem se šestadvacetiletý student UMPRUM a tak trochu renesanční člověk angažoval. Stanislav hraje na basovou kytaru v kapele Kočkolit, občas si zahraje divadlo a v roce 2007 se objevil i v epizodní roli filmu Petra Nikolajeva nazvaném A bude hůř.

Mezi kamarády mu říkají Socka, což prý souvisí s jeho punkovým smýšlením. „Čemu se dnes říká alternativní, mi připadá vlastně normální. Za nenormální považuju spíš svět, kterému se říká normální,“ tvrdí. Čili čistě spotřební život bez nějakého cíle nebo životní náplně. Jeho snem je soběstačný život na venkově, který by prokládal prací ilustrátora „na dálku“.

Pokud by mu ovšem sen o zemědělci nevyšel, rád by si v budoucnu založil vlastní vydavatelství. Neb i přes rostoucí popularitu internetu a elektronických čteček absolutní ústup tištěných knih podle něj s velkou pravděpodobností nenastane. „Myslím, že šanci mají opravdu pěkné knížky, promyšlené, s dobrou ilustrací a na pěkném papíře,“ dodává výtvarník.

Inspirací v tvorbě jsou Stanislavovi třeba francouzské komiksy, typu Davida B. a jeho Padoucnice, líbí se mu i dílo českých výtvarníků Martina Velíška a Františka Skály. Svůj vlastní styl si přitom stále hledá. „Když dostanu zadání, snažím se k tomu přistupovat nově,“ naráží na mraky dalších výtvarníků se snadno rozeznatelným stylem.

Sám si stylů už taky pár našel, snaží se je ale neopakovat – jednoduše proto, aby nezabřednul. „Protože pak už by to bylo jen řemeslo, a ne umění.“ A evidentně mu zatím tenhle přístup vychází – v mezinárodní soutěži na téma Sport a umění pořádané v souvislosti s olympiádou získal za své dílo v rámci ČR druhé místo.